CZECH GIRLS ON ERASMUS: Den D

Nastal den D ...

Po 6 měsících a 18 dnech jsme se konečně dočkaly a vyrážíme vstříc novým zážitkům. Nebyly bychom to my, kdyby cesta proběhla bez problémů. Jelikož jsme letěly z Brna, nepředpokládaly jsme, že by se něco mohlo po cestě stát.

Když jsme spolu letěly poprvé do Anglie, odlétaly jsme z Krakowa a to byl děs. Poláci měli objížďky na každém kroku. Poslední kilometr od letiště, už jsme si opravdu myslely, že budeme muset vystoupit z auta a dojít to pěšky. Naštěstí jsme měly jen malá zavazadla a tak bylo v pohodě, když jsme konečně dorazily na letiště. 30 minut před odletem!

Naše další cesta, tentokrát z Anglie, nebyla o nic lepší. Odlétaly jsme z Londýn – Stansted. Tudíž letiště, které není úplně v centru. Spolu s letenkou jsme si zakoupily taky lístek na autobus, který nás měl zavést na místo. Na internetu bylo napsané, odkud přesně autobus odjíždí, a že jezdí každých 20 minut. Ten den jsme neměly žádné plány a tak jsme se rozhodly, že půjdeme do Přírodovědného muzea. Muzeum bylo fajn a bylo obrovské, takže nějaký čas nám zabralo, než jsme jej prošly. Samozřejmě nám opět zbyl nějaký ten čas, tak jsme si ještě řekly, že zajdeme na oběd. No…nebudeme to prodlužovat… na obědě jsme byly samozřejmě déle než jsme původně chtěly, cesta pro zavazadla trvala taky o něco dýl… cesta na místo, odkud nás měl odvážet autobus taky… klasika… když jsme se konečně dostaly na nádraží začaly jsme hledat naše nástupiště… bylo to nástupiště „K“. Musíme pochválit angličany, jak perfektně to mají značeno. Už z dálky bylo naprosto přesně vidět písmena od A až po J. Na druhé straně naopak od L až po Z. Ano, máte pravdu, písmeno K tam není. Ptaly jsme se všech, které jsme potkaly, a nikdo nám nedokázal poradit. Až nakonec nějaký pán bez domova, který to tam měl očividně zmapované lépe než všichni ostatní, nás poslal správným směrem. Samozřejmě nám po celou dobu, co jsme pobíhaly venku, pršelo. Spíše to byl chcanec jako prase. No nic, stojíme na nástupišti, čekáme na bus, který jezdí každých 20 minut a jehož cesta trvá cca 50 minut. Autobus přijel. Asi o 40 minut později a cesta netrvala 50 minut, ani 60 minut. Trvala krásných 90 minut. Takže klasicky jsme na letiště dorazily asi 40 minut před odletem, prostě pohoda J

Tím jsme chtěly říct, že když spolu někam letíme, dá se předpokládat, že cesta nebude probíhat tak, jak by měla.

Tudíž je pondělí 15. 9. 2014 asi 6:30 a Nikouš se vydává z Ostravy a Peťka z Vizovic na letiště do Brna. Asi po hodině cesty, se Peťka dostává do kolony zhruba 40 km před Brnem. Tak to poslušně hlásí Nikoušovi, aby se tomu vyhnuly a jely jinudy. Každých 5 minut si voláme, jak to tak vypadá a kde zrovna jsme. V rádiu hlásí, že máme počítat se zpožděním asi hodinu. Super! Asi po 40 minutách čekání se kolona rozjíždí a Peťka pádí směr letiště. Nikouš poslechl a sjel z dálnice za včas. Ale tak, nebyl by to Nikouš, kdyby se jejich nová cesta samozřejmě neopravovala a ony tak nemusely objíždět objížďku :-D No sranda. Nakonec se úspěšně potkáváme na letišti, odbavujeme se, loučíme se a letíme.

Naše první cesta byla z Brna do Londýna. Náš let měl zpoždění asi 40 minut, ale kupodivu jsme přistáli na čas. V Londýně jsme si vyzvedly zavazadla a šly k dalšímu odbavení. Tentokrát už Londýn – Sevilla.

Nakoupily jsme si náš oblíbený Meal Deal společně s nejlepším KitKatem s burákovým máslem v Bootsu a mohly jsme pokračovat dál. Cesta utekla jako voda a my jsme se ocitly ve slunném Španělsku J Proběhlo odbavení, vyzvedly jsme si kufry a šly čekat na odvoz.

Vedro bylo jako prase a my čekaly. A čekaly, a čekaly, a čekaly. Už jsme přemýšlely, jak to vyřešíme, když náš odvoz nepřijede. Avšak v tom nám přišla SMSka, že se náš drahý Javier (už to není Pedro :-( ), o něco zpozdí, a že jej máme očekávat v tmavě modrém Volskwagenu Golf (3 dveřový!!!). Přidáváme fotku, jak toto auto vypadá. Opravdu ideální pro transport z letiště, když vezete 3 lidi a každý má dva docela velké kufry!

Můžete vidět, že kufr je opravdu ideální pro převoz zavazadel.

Asi po 40 minutách se objevil. Díky bohu mluvil anglicky, takže všechno bylo jakž takž v pohodě. Sice jsme nevěřily, že se mu podaří nacpat naše kufry dovnitř, ale podařilo. Tři kufry do kufru a další dva na zadní sedák. Sice jsme tam byly jako sardinky, ale svůj účel náš dopravce splnil. Po hodině cesty jsme dorazily do Huelvy, zavezl nás až k hotelu, ubytovaly jsme se a úplně vyřízené kolem půlnoci ulehly do postele.

Omlouváme se, ale s internetem je to tady prozatím na houby, takže články budeme zatím přidávat jen minimálně. Další článek bude o našem prvním dni v Huelvě, hledání bytu, poznání prvních přátel a taky o tom, že když se zeptají, jestli s nimi zajdeme na „one beer“, stejně jako v Česku, to rozhodně neznamená jedno pivo J

Na závěr ještě pár fotek z první dne J