Paříž

Poslední článek jsme zakončily tím, jak jsme docestovaly skoro do Paříže. Tak teď abychom to trochu objasnily. 

V lednu, když jsme si kupovaly super výhodné letenky do Paříže, jsme nic moc neřešily. Logicky, když kupujete letenku Barcelona – Paříž, tak si myslíte, že letíte přímo do Paříže, ALE! Později jsme se dočetly, že Paříž (BVA) není tak úplně Paříž – centrum. Jedná se o letiště, kam létá většina nízkonákladových společností, proto jsou letenky tak levné. Nachází se ale asi 80 km od Paříže, tudíž cesta z letiště trvá zhruba 1 hodinu a 20 minut, jezdí odtamtud jediný autobus a to za krásných 17 euro. Takže letenky sice koupíte velmi levně, ale navíc k nim připočtěte 17 euro tam a 17 euro zpět. Nebo si prostě pohlídejte, kam přesně letíte. No nic, žijeme len raz, peníze budou, my nebudem J Naštěstí  autobusová doprava z letiště je perfektně zorganizovaná, takže jsme koupily lístky, nasedly do autobusu a něco po 10 hodině už jsme se ocitly v centru Paříže.

Pro Nikuši nebyla Paříž žádnou novinku, byla tam již 3krát, ale Peťka poprvé. Co se týče metra, Nikuša naočkovala Peťku hned ze začátku, aby si dávala na věci pořádný pozor, jelikož se tam dost krade. Díky bohu za toto varování a za to, že jsme si pozor opravdu dávaly! Proč? To se dozvíte v závěru :-)

Takže nástup do metra, koupení stejných lístku jako v Barceloně (10 lístků za 14,2 eura) a vyrážíme směr hostel. Chvilku nám trvalo, než jsme se v metru zorientovaly, ale poté už to šlo hladce.

Dorazily jsme do hostelu, který opět můžeme vřele doporučit. Klasicky jsme si jej našly na booking.com a jednalo se o Vintage hostel. Jelikož zde byla možnost ubytování až od 16 hodin, pouze jsme si odložily zavazadla, zaplatily a vyrazily do víru velkoměsta.

Zde ještě něco málo o ubytování – protože jsme opět chtěly co nejvíce ušetřit, zarezervovaly jsme si 2 lůžka v noclehárně pro 10 osob – tentokrát smíšené – muži/ženy dohromady. Šlo nám zase jen o přespání, takže žádný problém. I tak nás ale 2 noci vyšly zhruba na stejnou částku jako 4 noci v Barceloně, a to na 53 euro (Peníze budou, my nebudem!)

Hned od rána nám počasí úplně moc nepřálo, ale naštěstí nepršelo, takže se to dalo. První bodem byla Bazilika Sacré-Coeur, jelikož se nacházela asi 5 minut pěšky od hostelu. Koupily jsme si snídani, posnídaly u Sacré-Coeur, udělaly pár fotek a pokračovaly dál. Jediné, co nás opravdu hodně obtěžovalo, byli černoši, prodávající náramky. Nic proti nim, ať si prodávají, co chtějí, ale když vám rvou náramek na ruku jenom, co kolem nich projdete, a udělá jich to najednou asi tak 5, tak to nic moc příjemného není a upřímně nahánějí i trochu strach. Naštěstí jsme tímto gangem prošly bez úhony a bez náramků a pokračovaly dále.

Další zastávkou byl Vítězný oblouk a procházka po Champs-Élysées. Tady ani snad není moc co psát, prostě jsme se nafotily u Vítězného oblouku a pozorovaly Japončíky, jak se vrhají doprostřed silnice, jen kvůli tomu, aby měli co nejlepší fotky.

Champs-Élysées taky nebyla žádná pecka. Prostě něco jako Václavák u nás nebo La Rambla v Barceloně, jen trochu dražší.

Ale potom to následovalo. Eiffelova věž <3 To kvůli čemu jezdí snad všichni do Paříže, ne? Opět proběhlo asi milion fotek, každá z jiného úhlu, ale když jsme se na to podívaly s odstupem času, zjistily jsme, že všechny vlastně vypadají úplně stejně :-)

Něco málo kolem 3 hodiny se udělalo hezčí počasí a tak byla ideální doba na to, abychom vyjely na samotný vrchol věže. Jenže! To by se nesměl na obrovské tabuli před pokladnami rozsvítit nápis „Vrchol věže uzavřen“ – takže jsme měly možnost vyjet jen do 2. patra :-( Ona je to taky pecka. Ale kdo z vás zná How I Met Your Mother a viděl díl o Empire State Building, tak ví :-) - Sice stojíte v hale Empire State Building, ale pokud nevyjedete až nahoru, nemůžete říct, že jste na Empire opravdu byli. A tak jsme to braly i my. Ale na jednu stranu lepší něco než nic, vystály jsme si řadu a chtěly vyjet nahoru. JENOMŽE! Asi minutu před tím než jsme koupily lístky, se rozsvítil nový nápis – „Vrchol věže otevřen!“ Až Peťce skoro vyhrkly slzičky, jakou měla radost. Lístky koupeny a vyjíždíme.

Nejdříve proběhla kontrola větší než na letišti, za což byla Nikuša neskutečně šťastná, protože si myslela, že každý kdo s námi vyjíždí nahoru, má u sebe bombu. Všichni ale prošli a jedeme. První výstup následoval ve 2. patře. Tam jsme si stylově jako pravé Francouzsky (nebo jako typické turistky) koupily preclíky, pokochaly se výhledem a vyjížděly až na samotný vrchol. Nikuša se třepala celou dobu jako ratlík, protože se u ní začal projevovat strach z výšek, ale po chvilce to rozchodila a taky si užívala výhled, i když trochu dál od zábradlí než Peťka :-) Byla to nádhera, viditelnost byla skvělá a po tomto zážitku už jsme ani nic víc vidět nepotřebovaly. Ať si říká, kdo chce, co chce, pro nás je to nejdůležitější památka!

A tímto pro nás dnešní den skončil. Teď už jsme se jen vydaly zpátky na hostel, zjistit kdo s námi bude obývat noclehárnu, hodit spršku a spát. Celá sobota pro nás byla dost náročná. Moc jsme toho nenaspaly, počasí bylo pochmurné, naštvali nás na letišti, Peti se rozbil kufr … no prostě jsme se těšily, až si konečně lehneme a odpočineme si.

Jaké překvapení nás ale čekalo, když jsme dorazily na hostel a chtěly jít do noclehárny. Slečna nám dala kartu od pokoje a tak jsme se šly podívat, co nás čeká. Po otevření dveří jsme se ocitly v pokoji pouze pro 4 osoby, kde už ale 3 postele byly obsazené – podle zápachu odhadujeme, že naši spolubydlící měli být pouze muži. Tak jsme se šly poptat na recepci, kde se stal problém, že bychom tedy rády měly alespoň každá svoji postel. Slečna očividně nevěděla, ale že se nic neděje, že nás dá do pokoje, který mají volný, a že se nemáme obávat, že je o něco lepší než tady ten.

Tak si to frčíme do „o něco lepšího pokoje“. Otevíráme dveře a opět nám trochu padá brada. Jsme v pokoji pro 2, s televizí, soukromou koupelnou a balkónkem. No díky bohu, že tam nebyl mini bar, protože jinak bychom už nejspíš z Paříže neviděly vůbec nic. Nakonec se na internetu dočítáme, že jsme v pokoji, který běžně stojí 200 euro na noc pro jednu. Takže náročný a unavený den zakončujeme více než dobře, každá ve sprše strávíme asi tak 40 minut a jdeme spát :-)

Druhý den se probouzíme vyspané dorůžova a už teď víme, že dnešek bude mnohem lepší než předchozí den. Počasí je krásné a my se nemůžeme dočkat, co všechno dnes uvidíme. Začínáme snídaní na hostelu, která je v ceně. Připraveny jsou čerstvé croissanty, bagetky a toastové chleby, máslo, marmelády, čerstvý pomerančový džus, mléko, kakao, káva a čaj. Plné energie vyrážíme.

První zastávkou je Pompidouovo centrum. Opět probíhá focení před budovou, za budovou a všude možně. Dovnitř ale nejdeme, jelikož za 8 euro nám to nestojí a raději chceme jít do Louvru. Po Pompidouovu centru se vydáváme ke Katedrále Notre-Dame. Klasika – fotky před, za a tentokrát i v. Krásná katedrála, kde zrovna probíhá mše. Ať jste věřící nebo ne, ta atmosféra stojí za to. Zároveň jsme si „koupily“ čajovou svíčku, kterou jsme ale nezapálily tam, jak to všichni dělají, ale šuply jsme si ji do kabelky a nechaly si ji na večer na pokoj (protože když už máme balkónek, rozhodly jsme se, že si uděláme hezký večer na balkóně s vínem a svíčkou).  

Další zastávkou je zmrzlinárna Amorino, o které jsme se také dočetly na mnoho blozích. Za 5 euro vám vytvoří zmrzlinu ve tvaru květiny a to prostě na Instagramu a Instagramu :-) bude vypadat dobře. Jelikož jsme stylařky, daly jsme si ji na mostě s výhledem na Notre-Dame, nebudeme přece troškařit a vychutnávat si ji v nějaké zapadlé uličce. Pokračovaly jsme procházkou kolem Seiny, kde jsme míjely most obsypaný zámky (z dálky vypadal, jakoby byl celý pozlacený), na kterých byla napsána jména samých zamilovaných párů. Co na to říct, my si tam zámek nedaly a jen jsme všem zamilovaným záviděly.

Přichází pro nás další důležitý bod – Louvre. Protože hned po Eiffelovce, kdo nemá fotku, jak drží špičku pyramidy u Louvru, jakoby tam nebyl. Celkově byla zábava pozorovat, jak se někteří s touto památkou fotí :-) Po fotkách už stojíme v řadě na lístky, a jaké překvapení nás čekalo, když jsme požádaly o dva studentské lístky a paní na pokladně nám sdělila, že jako studenti, to máme zdarma (stačilo ukázat ISIC a občanku).

Takže studenti, kteří chcete jít do Louvru, určitě si tyto dvě věci nezapomeňte.

Ti co v Louvru už byli, vědí, jak je obrovský. Proto pro nás bylo nejdůležitější vybrat si jen díla, která opravdu chceme vidět a jít čistě jen k nim. Protože kdybychom chtěly vidět všechno, za jeden den by se nám to opravdu nepodařilo. Jako první jsme se vydaly po stopách Mona Lisy, což asi není žádné překvapení. Mona Lisa byla schovaná v postranním sále, takže jsme ji skoro přešly. Poznaly jsme to jen podle toho, že před ní byly neskutečné davy lidí. Obraz zase za tolik nestál, ale když už je tak známý, tak jsme jej vidět musely. Obchodily jsme ještě pár slavných děl, nejen obrazů, párkrát jsme se ztratily a už s bolavýma nohama jsme se vydaly na oběd.

Po obědě jsme nemohly vynechat typickou francouzskou sladkost – makronky. Kterou jsme si, jak jinak než stylově, vychutnaly před Louvrem s výhledem na Eiffelovku. Po setmění jsme se vydaly zpátky kolem řeky směrem k Eiffelovce. Celou cestu jsme probíraly, jakou bychom si přály žádost o ruku (město zamilovaných vás prostě dostane). I když nás moc nemá kdo požádat, tak přece jen jsme k nějakým závěrům došly a pokud si tento blog čtou potencionální partneři, až přijde čas na žádost o ruku, zeptejte se té druhé než je vaše nastávající a ta vám velmi ráda poradí! (Přiznáváme, že to bylo trochu zoufalé, no!)

K Eiffelovce jsme dorazily něco málo před 8 hodinou, což se vyplatilo, jelikož vždy v celou začíná na pár minut krásně blikat a to opravdu stojí za to. Poté jsme unavené z celého dne sedly na metro, nechaly se dovézt k Moulin Rouge, kde také následovaly nějaké fotky, koupily si slíbené víno k romantice na balkónku a utahané dorazily na hostel. Venku byla docela zima, takže místo balkónu jsme si víno vychutnávaly v posteli a dívaly se na Kobru 11 (ach, Simíre!)

V pondělí už se toho moc stihnout nedalo, takže po snídani jsme si odložily kufry v hostelu, zaběhly jsme na Sacré-Coeur, nakoupily poslední suvenýry a makronky, odeslaly pohledy, vydaly se pro zavazadla a směr letiště.

S plnýma rukama věcí jsme se přesouvaly na metro. Ve stanici jsme čekaly jen my a banda dětí (7 – 11 let). Když přijelo metro, které už bylo docela plné, všichni jsme přišli k jedněm dveřím. Když máte v ruce kufr a jiné tašky, nemáte moc příležitost si držet kabelku. Což očividně ti malí parchanti věděli. První do metra vlezla Peťka, poté Nikuša a za ní se tlačil nějaký malý smrad. Z ničeho nic, měla Nikuša pocit, že jí někdo hrabe v kabelce. Tak se otočila a vážně - kabelka otevřená! Naštěstí byla pohotová, otočila se na smrada, který rychle vyběhl ven, aniž by cokoliv stihl ukradnout. Dveře se zavřely a my celé vyklepané odjížděly. V metru to všichni viděli, ale nikdo nic neudělal. Jelikož je to tam na denním pořádku a nikoho to nepřekvapilo.

Než jsme se stihly pořádně uklidnit, dostaly jsme se na autobus, který nás odvezl na letiště, tam jsme prošly kontrolou a letěly zpátky do Sevilly. Let proběhl v klidu, většinu času jsme prospaly a tak nám to uteklo. V Seville jsme měly opět domluvené BlaBla, které nás dopravilo skoro až před dům a tím pro nás naše výletování zase na nějakou dobu skončilo.

Jsme zpátky v realitě, i když to pořád úplně realita není :-)

Mějte se krásně a další článek bude nejspíš o tom, jak Nikuša onemocněla, musela si zajít k lékaři, a jak to všechno probíhalo.

Hasta luego!

Nikouš a Peťka